Po skončení operace sovětských vojsk pod krycím jménem Uran došlo k obklíčení německých vojsk u Stalingradu. Další operace byla naplánována ve směru na Rostov na Donu, kde mělo podle sovětských představ dojít k odříznutí německých vojsk na Kavkaze. Pokus Mainsteinových tankových vojsk o proražení blokády obklíčených německých jednotek ve Stalingradu však znamenal komplikace pro další postup Rudé armády. Jeho vojska nadále operovala mezi Donem a Volhou a neumožňovala Sovětům podniknou rozhodný útok. Intenzita sovětských útoků se stupňovala a v prosinci 1942 již byla neudržitelná. Hitler si byl vědom, že by mu mohlo hrozit i zde obklíčení a proto vydal rozkaz k postupnému stažení svých jednotek z Kavkazu.

Děj se odehrává v Bělorusku.

Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci 1941 v bitvě před Moskvou, když vyčerpaná německá vojska nedokázala v krutých zimních podmínkách a za sílícího odporu Rudé armády pokračovat ve svém postupu a přešla do obrany (německá blesková válka na území SSSR tím prakticky skončila). Ačkoliv lze německé tažení v průběhu Barbarossy považovat za vítězné, šlo o vítězství velice draze zaplacené a nedostačující, neboť nestačilo k tomu, aby byl SSSR zlomen, a dlouhodobější válku si Německá říše a její spojenci nemohli dovolit. V následujících letech se začala prosazovat převaha průmyslu Spojenců (hlavně SSSR, USA a Velké Británie) a jejich rostoucí bojové zkušenosti takovým způsobem, že mu Německo a jeho satelity nakonec nedokázaly vzdorovat.

Bitva před Moskvou (bitva u Moskvy, bitva o Moskvu) představuje poslední fázi operace Barbarossa - bitvu, která se rozpoutala poté, co německá vojska zahájila útok na hlavní město Sovětského svazu Moskvu, a pokračovala protiútokem Rudé armády. Probíhala od listopadu 1941 do jarních měsíců roku 1942 a skončila německým neúspěchem - vyčerpané a předchozími boji značně oslabené jednotky Wehrmachtu polního maršála Fedora von Bocka se sice dostaly až na předměstí Moskvy, ale vzápětí byly vrženy zpět jednotkami, které generál Georgij Konstantinovič Žukov povolal ze Sibiře a posílil o nově utvořené oddíly. Bitva před Moskvou se počítá vedle obležení Leningradu, bitvy o Stalingrad, bitvy v Kurském oblouku, operace Bagration a bitvy o Berlín k rozhodujícím bitvám Velké vlastenecké války. V této bitvě také definitivně skončila německá blesková válka Wehrmachtu během Velké vlastenecké války na území Sovětského svazu, vystřídala ji vleklá poziční válka, na kterou nebyl Wehrmacht předem připraven.

Leningrad (dnes Petrohrad neboli Sankt-Petěrburg), jakožto druhé největší město SSSR, důležité průmyslové centrum, základna Baltského loďstva a významný komunikační uzel byl od počátku bojů jedním z primárních cílů německého útoku v rámci Operace Barbarossa. Město bylo nesmírně důležitým průmyslovým centrem. Bylo výrobcem oceli, lokomotiv, centrem strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Ve městě se také nalézal největší gumárenský závod v Evropě. Německé jednotky ale nedokázaly splnit zadání a dobýt dobře opevněné město jediným úderem, musely je tedy oblehnout. Obležení však nebylo dokonalé, některé zásobovací trasy se nepodařilo uzavřít zcela (např. tzv. Cesta života přes Ladožské jezero). Efektivitě obléhání hodně uškodil fakt, že finský spojenec nacistického Německa odmítl nejen podílet se na útoku na město, ale zakázal jakékoliv významnější použití finského území pro tento útok. Obě strany zaznamenaly rozsáhlé ztráty vojáků i techniky a ve městě zemřelo hladem odhadem kolem jednoho milionu lidí, zejména v zimě 1941/1942 na počátku obležení. Postupem času se podařilo část lidí evakuovat a v roce 1943 se postupně stále více nahlodávalo obklíčení města a rostly dodávky potravin i munice. V lednu 1944 se obležení definitivně zhroutilo.

Bitva u Stalingradu, bitva o Stalingrad, či stalingradská bitva (podzim 1942 – zima 1943) představuje společně s bitvou před Moskvou (1941) a bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě druhé světové války. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála F. Pauluse a způsobila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku, o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.

Bitva v Kurském oblouku (resp. Bitva u Kurska, Operace Zitadelle) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Zahájila ji německá vojska 4. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti.

Ačkoliv ztráty Rudé armády byly mnohem větší než na německé straně, jednalo se z pohledu Německa o velký neúspěch, který definitivně odsoudil Třetí říši k porážce, neboť ta nebyla schopna nahradit utrpěné ztráty a definitivně ztratila strategickou iniciativu na celé východní frontě. Historici ji považují spolu s bitvou o Stalingrad za rozhodující bitvu Velké vlastenecké války. Zároveň představuje největší tankovou bitvu historie.

Operace Bagration (rusky Oперация Багратио́н) neboli sovětská letní ofenzíva 1944 byla jedna z největších bitev Velké vlastenecké války. Krycí název měl připomínat carského generála P. I. Bagrationa, který zahynul v bitvě u Borodina. Letní ofenzíva sovětských vojsk byla připravována za stavu, kdy se německým vojskům podařilo stabilizovat frontu a vést poměrně úspěšné obranné boje. Sovětské velení počítalo s tím, že západní spojenci otevřou západní frontu, což bylo dohodnuto již na Teheránské konferenci 30. listopadu 1943. Maršál Georgij Konstantinovič Žukov vypracoval odvážný plán, který spočíval v hlavním úderu tam, kde ho Němci neočekávali - v Bělorusku. Tamní bažinatý terén byl zdánlivě jakékoliv operaci tankových vojsk neprostupný, německá obrana zde byla velmi slabá. Současně s tímto útokem měly být zahájeny boje v Pobaltí a po provedení hlavního útoku měla následovat ofenzíva na Ukrajině.

Bitva o Dněpr, Korsuň-ševčenkovská operace, Lvovsko-sandoměřská operace, Jasko-kišiněvská operace, Viselsko-oderská operace

V listopadu 1944 vypracovalo sovětské vrchní velení plán válečných akcí v Evropě na rok 1945, ve kterém byl mimo jiné určen i termín zahájení operací na 20. leden 1945. Hlavní úsilí se přitom soustředilo na útok směrem do nitra Třetí říše – na Berlín. Vzhledem k obtížné situaci spojenců v Ardenách a po žádosti jejich představitelů o odlehčovací ofenzívu na východní frontě, která by vázala další jednotky, Stalin rozhodl, že útok začne dříve. I on si byl však vědom toho, že pokud spojenci vyhrají bitvu v Ardenách, mohou vstoupit do Berlína jako první, což bylo pro Stalina nepřijatelné nejen z prestižních důvodů, ale i z hlediska jeho plánů na budoucí postup proti Západu.

V tomto díle se vypráví o tajných komunistických zpravodajů a informátorů z celého Světa během Druhé světové války.

Severní ledový oceán, Baltské a Černé moře

Vyprávění o celé letecké východní frontě.

Viselsko-oderská operace a Bitva o Berlín.

Sovětsko-japonská válka (také operace Srpnová bouře nebo bitva o Mandžusko) byla vojenským konfliktem, jenž byl součástí druhé světové války a který začal 8. srpna 1945 vyhlášením války SSSR Japonsku a skončil bezpodmínečnou kapitulací Japonska dne 2. září 1945, podepsané na palubě americké lodi USS Missouri. Střet měl pro Rusy samotné i smysl odplaty, jelikož tímto vítězstvím smyli potupu porážky z Rusko-japonské války (1904-1905).

Bitva o Ržev či první rževská bitva byla krvavá vojenská operace Velké vlastenecké války, která probíhala od 8. ledna 1942 do 31. března 1943. Spolu s druhou rževskou bitvou, nazvanou jako Operace Mars, se těmto bojům říká "Rževský mlýnek na maso."

Po bitvě u Moskvy a sovětském protiútoku byla zahnána německá vojska na přelomu let 1941 a 1942 na západ. U měst Ržev a Vjazma byl vytvořen výběžek, který Rudá armáda při této ofenzívě nezlikvidovala. Ten byl postupně stále více opevňován, aby odolal sovětskému tlaku. 30. července zahájila sovětská vojska ofenzívu, která měla Němce z tohoto prostoru vytlačit. Dosáhla sice dílčích úspěchů, ovšem po krvavých bojích byla akce 1. října ukončena.

Ztráty se nepodařilo nikdy objektivně vyčíslit. První Rževské bitvy se účastnilo kolem 500 tisíc sovětských vojáků, z nichž 300 tisíc padlo, německé ztráty byly nižší.

Ve snaze zastavit útočící německou armádu, vytvořila v srpnu 1941 Rudá armáda silnou opěrnou linii v předpolí Kyjeva a především na východním břehu Dněpru. V této situaci se Hitler rozhodl bleskově odklonit směrem na jih početné tankové síly, postupující na Moskvu, a dostat se tak obráncům do zad. Toto nečekané rozhodnutí, které zaskočilo mnohé nacistické velitele, zastihlo nepřipravené rovněž sovětské obránce, kteří nedokázali útok odrazit, zejména, když se následně, v září, podařilo jiným německým obrněným jednotkám přeplavit dále na jihu přes Dněpr a uzavřít kolem obránců kotel.

Při postupu německých armád na jihu SSSR se stalo jednou z priorit obsazení Krymu a zejména největšího sovětského černomořského přístavu Sevastopol. Odtud ohrožovalo sovětské vojenské letectvo naftová pole v Rumunsku a námořnictvo zde mělo svoji tradiční základnu. Byl zastaven postup na Rostov na Donu a německá armáda se připravila k útoku na Krym. Ten byl zahájen přes Perekopskou šíji 24. září 1941. Po počátečním úspěchu se však německé jednotky dostaly do vlekoucích se bojů, které trvaly měsíc. Rudá armáda vrhla postupně do obrany všechna vojska, včetně záloh. Vzhledem k tomu, že Němci nasadili další dvě divize, podařilo se jim sovětskou obranu 28. října prolomit a postoupit až k Sevastopolu. Německý velitel Erich von Manstein vydal rozkaz i k dalšímu postupu na jih a východ Krymského poloostrova a postupně ho obsadil. Po obsazení Kerče provedly jednotky SS masakr, při kterém postřílely zhruba 15 tisíc tamních Židů.