Luhačovice jsou čtvrté největší lázně v Česku a největší na Moravě. Za svůj věhlas vděčí především minerálním pramenům. Do širšího povědomí veřejnosti se dostaly díky členům šlechtického rodu Serényiů. První prameny byly zachyceny ve druhé polovině 17. století a začalo se jim říkat „luhačovická voda". Stavební ruch kolem pramenů pak zesílil v 18. století, ale koncem 19. století zastihla tyto lázně stagnace a hrozící úpadek. Do současné podoby lázní v Luhačovicích se počátkem 20. století výrazně otiskly představy architekta Dušana Jurkoviče, který se snažil pracovat s citem a porozuměním pro prostředí. Nechal se inspirovat valašskou architekturou a dal lázním originální charakteristický styl. Lázně se pyšní pobytem mnoha slavných osobností, mj. skladatele Leoše Janáčka či spisovatele Františka Kožíka a dalších.

Dějiny současné stavby na vrcholu hory Ještěd se začaly psát roku 1966, tři roky poté, co první ještědský hotel vyhořel. Zadání architektonické soutěže původně požadovalo budovy dvě – televizní věž a restauraci s malým horským hotelem. Nakonec však ze soutěže vzešel vítězně projekt architekta Karla Hubáčka, který obě stavby originálně sloučil do jedné. Neobvyklý projekt dotvářející siluetu hory si však žádal také neobvyklé stavební postupy, z nichž některé byly v praxi vyzkoušeny vůbec poprvé. Souboj stavitelů s časem i nedostatkem potřebného materiálu v socialistickém plánovacím systému je nutil ke kreativnímu přístupu takřka v každém kroku realizace. Ta se brzy proměnila v neuvěřitelně napínavé dobrodružství. Odvážný projekt ale nakonec zaujal nejen místní architekty, ale i odborníky v zahraničí. Moderní dominanta Ještědu byla otevřena 21. 9. 1973 a pyšní se řadou titulů – mezinárodní Perretovou cenou za architekturu, je národní kulturní památkou ČR a také získala ocenění jako stavba 20. století.

Žatecko je ve světě proslulé svým jedinečným chmelem. Jeho pěstování je doloženo od středověku. Zdejší chmel i slad vyrobený z místního ječmene byly zárukou dobrých várek piva a brzy zaujaly nejpřednější příčky mezi českými pivy vůbec. Právě pro mimořádnou kvalitu piva byl Žatec po staletí bohatým královským městem. Vzácné žatecké chmelnice téměř zdecimovala až třicetiletá válka, na jejich podporu dokonce vydala panovnice Marie Terezie hned několik patentů zakazujících vývoz chmelové sádě, platil zákaz míchání chmelových odrůd a veškerý chmel na vývoz musel být speciálně označen. Výroba mimořádně oblíbeného piva přečkala nakonec i obě světové války a rostoucí stavby industriálních objektů spojených s pivovarnictvím se postupně otiskly i do samotné tváře města.

Jedna z nejdokonalejších bastionových pevností na světě byla vybudována 150 let před 2. světovou válkou. Neměla původně sloužit jako vězení, ale jako obranný štít proti Prusku. Důmyslný systém vycházel z nejmodernějších teorií pevnostního stavitelství své doby a představuje tak světový unikát. Pevnost Terezín byla vystavěna na popud císaře Josefa II. a nese jméno jeho matky císařovny Marie Terezie. Byla vybudována v prostoru, kterým v předchozích letech postupovaly nepřátelské pruské armády. Od svého dokončení v roce 1790 se ale naplnění svého účelu nikdy nedočkala, nikdy se nemusela bránit obléhání. I díky tomu zůstala do dnešních dnů ve velmi zachovalém stavu a představuje výjimečnou historickou památku.

Karlštejn byl založen českým a římským králem, později císařem Karlem IV. Původně šlo o skromnou stavbu o jedné věži. Až později se měl panovník rozhodnout využít toto místo k uložení a ochraňování Korunovačních klenotů Svaté říše římské a relikvií. Stavba byla zahájena 10. června 1348 a trvala téměř deset let. Vnitřní výzdoba hradu byla dokončena až v roce 1365. Jednou z nejvzácnějších částí Karlštejna je kaple sv. Kříže – místo uložení korunovačních klenotů. Pozlacená klenba spolu se 129 deskovými obrazy mistra Theodorika vytváří jeden z nejzachovalejších gotických interiérů na světě. Dnešní podoba hradu, jak jej známe, ale není zcela totožná s původní. Je výsledkem zásadní přestavby z konce 19. století, která ve snaze vrátit hradu gotický vzhled setřela do značné míry prvky předchozích slohů. Karlštejn je jednou z našich nejvýznamnějších památek a je bezesporu i naším nejznámějším hradem.

Hřebeny Krušných hor představují světový unikát. Více než osm století se zde těží nerostné suroviny. Hornictví vytvořilo charakter zdejšího regionu. Ve středověku hornictví nesouviselo s energetikou, ale se získáváním a zpracováním rud. V Krušných horách se hornická a hutní činnost stala vědeckým oborem, k úspěchu zde nevedlo štěstí a náhoda, ale vzdělání a technologické inovace a související vodohospodářská díla. Jedinečnost hornického dědictví v Krušných horách spočívá i v tom, že se vše odehrávalo na jednom místě – od těžby až po hutnictví. O zápis na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO usilují společně Česko a Německo.

Slovinský architekt a urbanista Josip Plečnik se narodil v roce 1872 v Lublani do rodiny truhláře a podle tradice měl pokračovat v otcových šlépějích. Provinční Lublaň druhé poloviny 19. století však mladému Josipovi brzy přestala stačit. Osudovým se pro něj stalo přátelství se slavným českým architektem Janem Kotěrou, pozvání do Prahy a setkání s tehdejším československým prezidentem T. G. Masarykem, který Plečnika pověřil úpravami Pražského hradu. Plečnik však současně přednášel na lublaňské univerzitě, práce řídil na dálku a do Čech dojížděl jen o prázdninách. Souběžné působení v obou zemích se ale po kreativní stránce ukázalo jako přínosné pro obě metropole – v unikátní architektuře propojující středomořskou a středoevropskou kulturu, mentalitu i vize.

O Ostravě nalézáme zmínky od 13. století, kdy však byla zatím jen nevýznamným feudálním městečkem. Až nalezení černého zlata změnilo život tisíců lidí. Na území České republiky bychom dnes těžko hledali místo, které by zrcadlilo technologický vývoj a průmyslovou revoluci více než právě Ostrava. Průmyslové velkoměsto s typickou architekturou a nezaměnitelnou atmosférou těžních věží, vysokých pecí a továrních hal s charakteristickým panoramatem Vítkovických železáren, kterému se ne nadarmo říká „ostravské Hradčany". Zároveň je pro mnohé těžko představitelné i to, co se skrývá pod povrchem. Desítky kilometrů chodeb, které jen sotvakdo dokáže přesně změřit. Pod Ostravou vlastně vzniklo ještě jedno město, ve kterém pracovaly další tisíce lidí. Výjimečné technické objekty s pohnutou minulostí byly roku 2002 vyhlášeny za Národní kulturní památku.

Geopark Český ráj je nejstarší chráněnou krajinnou oblastí v České republice. Skalní města, spousta strží, stezek, vyhlídkových plošin, hrady a zámky, naleziště drahých kamenů, to vše na území necelých 700 km2, které představuje skutečnou geologickou učebnici. Harmonicky utvářenou krajinu charakterizuje reliéf kvádrových pískovců, útvary neovulkanického původu, vodní toky a přirozené lesní, skalní, luční či mokřadní ekosystémy. Geomorfologické i biotické bohatství dává Českému ráji nejen vysokou estetickou, ale i vědeckou hodnotu. Početné jeskyně, výklenky, převisy, dutiny, skalní brány, tunely či skalní hřiby představují klasické mezoformy a mikroformy pískovcových skalních měst. Chráněná krajinná oblast zde byla vyhlášena v roce 1955, v roce 2002 bylo území dále rozšířeno a v říjnu 2005 byl Český ráj přijat do prestižní Sítě evropských a světových geoparků UNESCO.

Velké Losiny ležící v malebném údolí řeky Desné jsou jedním z nejnavštěvovanějších míst jesenického podhůří. Nachází se zde také mimořádně cenná kulturní památka, kterou je velkolosinská ruční papírna. Byla založena na zdejším panství moravského rodu pánů ze Žerotína na sklonku 16. století. Papírenská manufaktura byla vybudována v místech bývalého obilního mlýna a výrobu zahájila někdy v letech 1591–1596. Během staletí se v držení papírny vystřídala celá řada papírnických rodin a mistrů a do historie papírny se promítly i zdejší nechvalně známé čarodějnické a inkviziční procesy poslední čtvrtiny 17. století, anebo později v polovině 19. století rozmach průmyslové výroby, který pro mnoho malých manufaktur představoval zánik. Velkolosinská papírna však překonala všechny změny vlastníků i dobových trendů a luxusní ruční papír se zde vyrábí dodnes. Čtyřsetletá kontinuita tradiční ruční papírenské výroby nemá v oblasti střední Evropy obdoby a v roce 2001 byla papírna prohlášena za Národní kulturní památku.

První zmínka o Slavonicích pochází z roku 1260, městem se ale původní osada stala až díky velkolepé výstavbě ve 14. století. Slavonicím se někdy přezdívá „malá Telč". Malebné město na pomezí Čech, Moravy a Rakouska proslavily překrásné renesanční měšťanské domy s bohatě zdobenými štíty, psaníčkovými nebo figurálními sgrafity, které lemují dvě náměstí v centru města. Unikátní je zde ale i systém středověkých odvodňovacích štol a kanálů, který se táhne v hloubce několika metrů pod historickým jádrem. Chodby ražené ve skále sloužily nejen k odvodnění suterénů, ale v případě ohrožení i jako obranné a ochranné zázemí s přímými vstupy z většiny domů. Pravděpodobně nejslavnější historickou postavou Slavonic se stal Johann Georg Grasel, vůdce místních loupežníků, kterého se obával celý kraj a který dodnes žije v lidovém vyprávění a písničkách.

Rovinatá krajina Třeboňska na jihu Čech je prostoupena rybničními sítěmi s více než 450 rybníky a umělými vodními kanály. Jedná se o oblast s největší koncentrací rybníků v rámci celé České republiky a považuje se za centrum českého rybníkářství. Zakládání rybníků spojených s chovem ryb se v původně močálovité krajině stalo výnosným hospodařením. Stavbou umělých nádrží byla navíc odvodňována přilehlá území, která mohla být dále využívána. Na přelomu 15. a 16. století byl majitelem třeboňského panství Petr IV. z Rožmberka, který tyto hospodářské aktivity velmi podporoval. O další výrazný rozvoj rybníkářství se zde pak zasloužil v 16. století zejména Jakub Krčín z Jelčan. K jeho nejvýznamnějším počinům patří stavba rybníků Rožmberk a Svět a vybudování umělého kanálu Nová řeka. Ačkoliv zdejší rybníky v následujícím období výrazně poškodila třicetiletá válka, ale také například rušení rybníků na přelomu 18. a 19. století, od druhé poloviny 19. století se dařilo zdejší rybníkářství znovu obnovovat. Dnes tyto rybníky tvoří 16 vodohospodářských soustav a reprezentují obdivuhodné stavitelské umění našich předků.

Hřebčín v Kladrubech nad Labem založil v dubnu 1579 císař Rudolf II. Areál tak představuje nejstarší velký hřebčín na světě. Za první republiky přitom téměř podlehl zkáze. Když chov zdejších starokladrubských koní převzal v roce 1918 stát, viděl v kladrubských stájích hlavně produkci plemenných hřebců pro jednotlivé zemské chovy. Tradice starokladrubských vraníků takřka zanikla, kdyby ji ve 40. letech neobnovil profesor František Bílek. Starokladrubský kůň je jediné původní české plemeno koní chované na našem území. Jeho hlavním posláním bylo využití k ceremoniální a reprezentativní službě. Dnes se chová převážně ve dvou barevných variantách, a to bílé a černé. Patří mezi nejstarší dochovaná kulturní plemena koní na světě a tvoří součást národního kulturního bohatství.

Oblast s nejbohatším výskytem termálních a minerálních pramenů se u nás nachází v nejzápadnějším cípu země, kde také vznikla naše nejznámější lázeňská města: Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Karlovarské lázně – původně pod názvem Horké Lázně u Lokte – nechal na místě údajného pramene založit císař Karel IV. Druhé naše největší lázně a zároveň ty nejmladší z lázeňského trojúhelníku, Mariánské Lázně, vznikly za vlády císařovny Marie Terezie. Léčivé účinky pramenů Františkových Lázní byly známy od 15. století, ale město zde bylo založeno až koncem 18. století císařem Františkem I. Jako první slatinné lázně na světě. Za zlatou éru lázeňství se dá označit 19. století, s přívalem movitých hostů se budovaly honosné kolonády, rozvíjela se lázeňská architektura, ale vývoje se dočkaly třeba i koflíky na léčivou vodu s ouškem geniálně proměněným v násosku, jaké používají lázeňští hosté dodnes.

Praha je označována za klenotnici stavebních slohů. Na malé ploše se zde vedle sebe nacházejí stavby z dob prvních Přemyslovců, budovy reprezentující královský majestát i příklady unikátní moderní architektury od prvorepublikových časů. I to byl důvod, proč se historické jádro Prahy objevilo na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Kulturní bohatství Prahy se ale odráží i v další ambici o rozšíření stávajícího seznamu památek. Mezi aspiranty o vstup do prestižního klubu patří Břevnovský klášter z 10. století, legendami a tajemstvím opředený Letohrádek Hvězda a Müllerova vila, dům podle projektu provokujícího architekta Adolfa Loose, který byl dostavěn v roce 1930.