Když na sklonku života bilancoval Cimrman svou uměleckou činnost, došel neradostnému poznání: ani jedno z děl, které podepsal, nedošlo uznání. A proto se rozhodl ustoupit do anonymity a stát se autorem folklórním. Jasnozřivě rozpoznal, že moderní doba odsoudí k zániku lidovou tvořivost v takových oblastech, jako je národní píseň, pohádka, pověst, přísloví či pranostika. Jediné, co z ústní folklórní tvorby nezemře a zůstane živé, je anekdota. A právě ona hraje významnou roli v jeho hře Lijavec.

When late in life was presenting Cimrman his artistic activity, came arresting knowledge: none of the works he had signed, not recognition. And so he decided to retreat to the anonymity of the author and become folklore. Clairvoyantly recognized that the modern era marked for extinction of folk creativity in areas such as the national song, story, legend, proverb or weather lore. The only thing from the oral folklore of die and stay alive is an anecdote. And she plays a significant role in his play Lijavec.