První epizoda desetidílného autorského projektu scenáristy, režiséra a producenta, který je známý svými radikálními politickými názory a nekonvenčním pohledem na světové dění, přibližuje okolnosti, které zavdaly příčiny k vypuknutí 2. světové války, a seznamuje s těžkým rozhodováním prezidenta Roosevelta o tom, jakou roli by měly Spojené státy americké ve válce zaujmout. Akcentuje okamžik vynálezu vodíkové bomby jako klíčový mezník ve vývoji válečného konfliktu.

„Truman pozdržel začátek postupimské konference o dva týdny, aby dal vědcům dost času na provedení testu atomové bomby.“ To tvrdí Oliver Stone ve třetím dílu své subjektivní interpretace dějin. Klade klíčovou otázku, zda by Japonsko kapitulovalo i bez tragického bombardování Hirošimy a Nagasaki, a zároveň na ni jednoznačně odpovídá. 33. prezidenta Spojených států amerických Harryho Trumana představuje jako muže velmi omezených schopností, který radikálně zhoršil vztahy se Sovětským svazem, a v souvislosti s posvěcením vývoje a použití atomových bomb jej řadí do kategorie válečných zločinců.

Při formování nového rozložení sil v poválečném světě sehrála podle Olivera Stonea významnou roli hrozba komunismu. Strach USA z levicových nebo komunistických pučů nejen v teritoriích jejich zájmu, ale též ve Spojených státech samotných vedl mj. ke zřízení Výboru pro neamerickou činnost Sněmovny reprezentantů, propuštění pacifisticky smýšlejícího ministra Wallace a zhoršení vztahů mezi USA a Velkou Británií, např. v otázce Íránu a ropných zdrojů. Autor poukazuje na občanskou válku v Řecku, válku v Koreji, a též krátce zmiňuje stalinistický převrat v Československu a smrt Jana Masaryka.

Za Dwighta Eisenhowera, který byl prvním cizincem sledujícím vojenskou přehlídku na Rudém náměstí z pódia na Leninově mauzoleu, vzrostl počet jaderných zbraní „z tisícovky na dvaadvacet tisíc“ – tak alespoň míní Oliver Stone v páté části svých esejů. A to i přes to, že smrt Stalina, nástup Chruščova a odhalení tzv. kultu osobnosti otevřelo novou cestu pro sovětsko-americký dialog. Autor prezentuje absurditu programu „Atomy pro mír“, i svou tezi, že „antikomunismus byl dobrý obchod“. Prochází konflikty v Guatemale, Nikaragui, Hondurasu, Indonésii, Kongu a připravuje si půdu pro líčení situace na Kubě a počátků jednoho z největších amerických traumat, války ve Vietnamu.

„Hlavním tématem prezidentských voleb v roce 1960 byl komunismus,“ tvrdí Oliver Stone v šestém díle svého cyklu o americké historii. Vidí v prezidentské éře prvního katolického prezidenta J. F. Kennedyho dva paralelní konflikty – karibskou krizi a Vietnam, a svým způsobem obdivuje jeho postoj. Karibskou krizi líčí velmi plasticky a buduje dramatické napětí. To vrcholí rozhodnutím velitele sovětské ponorky Valentina Savického, který díky naléhání svého zástupce Valerije Archipova nevystřelil jadernou zbraň a nerozpoutal tak nejstrašnější válku, jakou mohlo lidstvo kdy zažít. Stone také připomíná Chruščovův návrh smlouvy o neútočení mezi NATO a státy Varšavské smlouvy a samozřejmě stavbu Berlínské zdi. Atentát na JFK je podle něj národní tragédií.

V sedmém dílu své interpretace dějin 20. století líčí Oliver Stone zoufalou snahu USA o úspěch ve válce ve Vietnamu. „Arzenál americké armády vzrostl o napalm, kazetové pumy a bílý fosfor,“ tvrdí. „Spojené státy ve Vietnamu narazily na nepřítele, kterého neuměly porazit.“ Atentát na Martina Luthera Kinga a na Roberta Kennedyho, stejně jako zvolení Richarda Nixona prezidentem, považuje za klíčové okamžiky pro další běh událostí. Pod svým úhlem pohledu upozorňuje na souběžné americké zájmy v Brazílii, Dominikánské republice, Řecku, Indonésii, Kambodži a Chile a na americký strach z vývoje v Číně. Upozorňuje také na roli FBI ve všech zmíněných konfliktech. V líčení období po ukončení války ve Vietnamu Oliver Stone provokativně volá po uctění památky mrtvých Vietnamců, Laosanů a Kambodžanů, kteří zemřeli vinou amerických zbraní.

Osmý díl autorského pohledu na nedávnou minulost USA lze uvést citátem, jenž charakterizuje přístup Olivera Stonea k výkladu dějin, a který zároveň vymezuje i ideovou platformu, na níž autor staví. „Z podhoubí pravicového fanatismu vzešly tak různorodé skupiny jako Ku-Klux-Klan, Nacistická strana, Liga svobody, Výbor Amerika především, McCarthyovci a hnutí Tea Party. Chrlili kolem sebe nenávist a zaslepenost, anebo prostě ignorovali historii.“ Tato epizoda krátce představuje americké prezidenty Geralda Forda a Jimmyho Cartera a zaměřuje pozornost na obě volební období Ronalda Reagana. Lidový muž se šarmem, kterému je podle Stonea připisován neoprávněný podíl na pádu železné opony, ve skutečnosti „proměnil USA z největšího světového věřitele v největšího dlužníka“, zanechal za sebou devastující stopy nejen ve vnitřní ekonomice, ale též posílil představy o tzv. vesmírném obranném štítu, který jeho podřízení ironicky nazývali „hvězdnými válkami“. Esej naopak vyzdvihuje „vizionáře a demokrata“ Michaila Gorbačova a jeho snahy dohodnout se na úplném odzbrojení USA i SSSR.

Devátá část subjektivních esejů se vrací k tématu americké kolaborace s Hitlerovým Německem, které je podle autora zcela tabu. Uvozuje tím rodové kořeny dalšího amerického prezidenta George Bushe, jehož otec Prescott Bush prý spravoval účty bankovní korporace úzce spolupracující s nacismem. Následuje krátké líčení pádu Železné opony i rozpadu Sovětského svazu, při čemž Stone nezapomene podotknout: „Gorbačov doufal, že nová důvěra může vést k rozpuštění Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy. Dokonce svolil ke sjednocení rozděleného Německa za předpokladu, že se NATO nebude rozšiřovat na východ.“ Mezitím vzrůstají nebo se prohlubují další světové konflikty, v nichž Spojené státy hrají významnou roli: v Panamě, Iráku, Kuvajtu. Přes Clintonovu éru se oscarový režisér dostává k období George Bushe mladšího a prezentuje jeho nezvládnutou roli v otázce útoků 11. září 2001.

Předchozí díl je jen předehrou k velké fresce současnosti, kterou se Oliver Stone snaží dramaticky zaklenout. George Bush ml. je mu terčem nejen posměchu, ale zejména kritiky za nastolení věku teroru. Stone upozorňuje, že Amerika se zachovala přesně tak, jak Bin Ládin chtěl, a že i přes jeho dopadení a likvidaci se v očích svých následovníků stane tím, kdo pomohl zničit starý světový řád. „Dosáhl však mnohem víc, než o čem kdy snil. Vyprovokoval největší a nejmocnější impérium v dějinách, aby odhalilo svou pravou povahu,“ říká tvrdě vůči své vlasti Oliver Stone. V nadsázce lze říci, že motivem, který se vine celou sérií esejů a v této epizodě vrcholí, je historie porušování lidských práv Spojenými státy. Jako novodobý doklad uvádí věznici na Guantanámu a neskrývá zklamání ani z posledního prezidenta, Baracka Obamy.