Při překonávání československé státní hranice mezi únorem 1948 a listopadem 1989 přišlo o život na tři sta lidí. Prvními z nich byla v té době dvojice mladých lidí Bohumila Příhodová a František Zábřeský. V další reportáži navštívíme nádraží Železná Ruda – Alžbětín. Zdejší jediná nádražní budova je totiž zároveň nádražím Bayerisch Eisenstein a státní hranice vede středem budovy. Budeme svědky tragédie na zdejším silničním přechodu v roce 1969 a pamětníci zavzpomínají i na to, jak se žilo v těsném sousedství železné opony.

Svoboda je za dráty. Dnes ukážeme, jak se chodilo za kopečky, ale podíváme se i na to, jak pohraničníci kopečkářům v jejich snaze překonat zelenou hranici bránili. Projdeme tajné stezky králů Šumavy. Seznámíme se s důmyslnými ploty z ostnatého drátu na hranicích. A vysvětlíme i pojem SUP. Už teď můžeme prozradit, že se jednalo o samostatně útočícího psa.

V tomto dílu zavítáme na česko – rakouské pomezí. Navštívíme jihomoravské Jaroslavice – kdysi významné regionální centrum, kterému poválečný odsun a následná železná opona zasadily těžkou ránu. Specifický životní styl přinášela železná opona obyvatelům příhraničních oblastí. Hlídání státní hranice bylo všudypřítomné a zasahovalo hluboko do vnitrozemí i do životů místních obyvatel. Tisíce lidí, včetně dětí, působili jako pomocníci pohraniční stráže nebo mladí strážci hranic.

Dnešní díl nabídne pohled na bavorsko-českou hranici z druhé strany – z té německé. Dozvíte se, jak to chodilo na druhé straně železné opony a co znamenala pro tamní obyvatele. Přiblížíme i okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Tehdy na Železné Rudě si to sovětský tank omylem zamířil na německé území.

Zmizelé osudy Tentokrát se budeme věnovat zmizelým osudům, které měla na svědomí právě Železná opona. Komunistům vadili mrtví na hranicích, a tak je pohraničníci až do roku 1965 museli podle směrnice ministra národní bezpečnosti pohřbívat tajně, v neoznačených hrobech. Zmapujeme jeden takový osud, navštívíme taky obec Prášily, která zůstala v době Železné opony jedinou zachovanou vesnicí v hraničním pásmu na Šumavě. A naopak: uvidíme, které vesnice na rozdíl od Prášil, z hraničního pásma zmizely.

Dnešní díl našeho cyklu věnujeme fungování základní organizační jednotky pohraniční stráže, kterou byla rota. Vybrali jsme rotu Folmava, poblíž stejnojmenného hraničního přechodu do tehdejšího západního Německa. Dozvíte se, co znamenala hesla Paravan a Vozduch – Přelet. V arzenálu opatření proti takzvaným narušitelům tu nechyběl ani prostředek, o kterém už byla v našem cyklu řeč: SUP – samostatně útočící pes. Pro kontrolu železnice zase sloužila akce: Proveďte vlak!

Dnes se zaměříme především na ty, kteří na svých bedrech nesli hlavní tíhu ochrany hranic – vojáky základní služby. Tuto službu si většinou sami nevybrali a přitom během ní a ve svých necelých dvaceti byli vystaveni nezáviděníhodným dilematům. Ne všichni vojáci pohraniční stráže se však vytouženého civilu dočkali. Za celé totalitní období zahynulo na šest set padesát pohraničníků. Ovšem jen asi jedenáct z nich padlo při střetu s narušitelem. Všichni ostatní zemřeli při různých haváriích a tragédiích, nebo neusnesli tíhu vojny a spáchali sebevraždu.

Přestože železná opona byla prakticky neproniknutelná, ze socialistického Československa existovala jedna cesta – napůl otevřená – a to přes někdejší Jugoslávii. Povolení k cestě do Jugoslávie bylo mnohem snáze dosažitelné než k cestě třeba do západního Německa nebo Rakouska. Přineseme osudy Karla Mikovce – básníka a malíře, cestovatele a spisovatele Vladimíra Kříže a světoznámého fotografa Roberta Vano, kteří se dostali do svobodného světa právě přes Jugoslávii.

Dnes zjistíme, že hranice stoprocentně neproniknutelná nebyla. O dírách v systému železné opony věděli pochopitelně zejména samotní pohraničníci nebo lidé, kteří poblíž státní hranice žili a pracovali. Ale občas se někomu podařilo překonat smrtonosné nástrahy i shodou šťastných náhod. Ukážeme taky, jak pohraniční stráž využívala tehdejší komunistická propaganda. A podíváme se i na samotné pohraničníky – jak jsme je viděli tehdy a jak je vidíme dnes.